Povstání z popela - Prolog aneb Koncem to vše začíná

Zelenou kletbou, zemřel hrdina,
jenž zachránil nás před Temným Pánem,
zůstala živa jeho „rodina“,
on procitá se s Novým ránem.
A v dálce slyší vlka výt…

Běž, ty člověče, Cháron již čeká,
přes řeku Acherón přeplav se hned,
Flegethon jest ta Ohnivá řeka,
Kókytos nenechá za námi sled.
Voda z Léthe je mírná a čistá,
Aornis temná, a ticho tu zní.
Rychle, člověče, tvá Smrt je jistá,
Sudička je tu - máš setkat se s ní…

Hleď, Paní Naja nad hrobem pláče
a rudá slza tiše jí teče,
pak stéká dolů po bledé líci,
když cestou nese Verdeho svíci.
Svíci vyhaslého života…

Cherubíni volají mu - „sláva!“,
přišel jsi, upíre, dneska k nám,
nebe pod tebou, jen modrá tráva,
nemrač se, Harry, nejsi tu sám!
U stolu sedí, trojice lidí,
Serafiel pomalu vede tě tam!
Gabriel Mocný, to všechno vidí,
pojď ke mně, Verde, já sílu ti dám!
Spravedliv jsi, když chodí sem duše,
rozsoudíš všechny, ty máš tu moc,
jsou černé, jako náplň tuše,
a některé zas temné, jako noc…


Příliv síly.
Voldemort.
Had.
Led.
Chlad.
Zelený paprsek.
Tma…

„Konečně jsem se tě dočkal, Vyvolený!“
„Kdo jsi?“
„Jsem Smrt, vzpomínáš?“
„Kdo jsem?“
„Ty? Ty jsi mrtvý Vyvolený!“
„Nerozumím!“
„Vážně se nepamatuješ? Na mě?“
Kolem se rozlilo bodavé bílé světlo. Stál tam muž, ne… stařec, v černém hábitu a s dlouhou holí, z jejíhož konce sálala ona záře.
„Pořád nevíš, kdo jsem, Verde?“
„Azrael?“
„Ano, jsem Azrael… Pojď, dovedu tě nahoru. Podej mi ruku!“

Vysílený mladík stiskl ledovou dlaň Smrti a vzápětí se plavili po klidných vodách podivně pableskující řeky…
Azrael stál na přídi lodi a díval se do dálky. Verde se naklonil přes okraj lodi a vzápětí se něco dotklo jeho ramene. Když uviděl rozpadající se ruku a pak bledou lebku Převozníka, vykřikl! Ozvěna se nesla pře mohutnou jeskyni a Azrael se na něj otočil. V ruce držel pohár.
„Neplaš se, Vyvolený, je to jen Cháron, převozník… Na napij se na smrt!“ řekl a podal mu pohár.
A tak se napil…
Podivná otupělost padla na jeho mysl a náhle si nemohl vzpomenout, proč tu je, a kde byl před tím… Tváře a úsměvy lidí mi mizeli před očima a Verde se ztrácel… Před tím, než usnul, ucítil žár a Azraela, jak šeptá: „Řeka Léthe ti pomůže zapomenout, Verde, jak na Volucera, tak na Starý svět…“

Probudil se. Ležel v Bílé komnatě, na načechraném obláčku…
„Obláčku?“ škubl sebou, div z něj nespadl. Rozhlédl se po místnosti. Přímo naproti němu byla obrovská brána. Nebylo tu žádné okno, a přec tu zářilo světlo. Mladík s křídly, nyní skoro průhlednými, nikde neviděl žádné vybavení, kromě toho mráčku na kterém ležel. Spustil nohy dolů a postavil se. V tom okamžiku se rozrazili dveře a vkráčela do nich oslnivě bílá osoba.
„Tak ty už jsi vzhůru?“
Jas pohasl a on spatřil tu nejkouzelnější bytost na světě.
Byla to dívka, s dlouhými, hnědými vlasy a modrými oči. Hlas měla jemný a čistý, jako píšťalička.
„Vítám tě tady, poutníče. Jsem Vasiaria, anděl milosrdenství!“
„Ty jsi anděl?“ vypadlo z něj a dívka se nebesky usmála.
„Samozřejmě… Dole na Cadmii,si myslí, že jsem chlapec…“
„Cadmii? Co to je? A kde to jsem… A kdo vlastně jsem?“ vychrlil na ni.
Vasiaria se znovu usmála.
„Cadmie je vlastně Země. Ty jsi v Nebi, ano, v Nebi, netvař se tak… I když chápu, že je to pro tebe novinka, vždyť jsi teprve týden mrtvý… Teda podle Cadmianů… U nás čas nic neznamená, ale přesto se jim někdo řídí… To znamená, že jsi byl dva dny mimo… Jmenuješ se Harry Potter, na Cadmii ti bylo 17 let, a porazil jsi Toho-kdo-utíkal-Azraelovi, ve světe také Lord Voldemort. Tví dávní přátelé, ti říkali Verde!“
Verde se na ni neklidně díval.
Proč si na nic nevzpomíná? Kdo byli ti jeho přátelé?
„Pojď Verde! Tvá rodina tě čeká! Zasedneš s nimi k tribunálu!“
„Ale…“
Na víc se nezmohl. Krásný anděl ho táhl do místnosti, kde již jednou byl… Jen si to nevzpomínal.

„Tak ses konečně probral!“
Postava s křídly se na něj přívětivě usmála.
„Gabriel?“ zkusil mladík opatrně a anděl se rozzářil.
„Výborně! Aspoň něco si pamatuješ! To tě ten Uprchlík opravdu tak oddělal?“
„Já… nevím, o kom to mluvíte!“ řekl popravdě.
Gabriel se na chvíli zamračil a pak ho přátelsky vzal za rameno.
„Pověz mi, Harry, na co vzpomínáš?“
„Vzpomínám? Vlastně mám v hlavě mlhu… Pamatuji se na tváře. V jednu chvíli se mi zjeví pět obličejů, ale nevím kam je přiřadit. Pamatuji se na bolest, a na vysokou postavu a pak jen zelené světlo... A také…“ náhle se mu v hlavě rozsvítilo. „Už jsem tu jednou byl! Ano, jsou tu mí rodiče a Sirius!“ vyhrkl radostně a tak si nevšiml, že se Gabriel mračí.
„Opravdu se na nic nepamatuješ?“ zeptal se opatrně.
„Ne! Teď ale potřebuji vidět Siria!“

Stanuli v Zelené komnatě. Harry si ji pamatoval. Byl tu, jen nevěděl proč.
Spolu s Gabrielem prošel mohutnou branou. Přímo naproti němu bylo šest menších portálů. Byly černé, jako propast.
V místnosti stál dlouhý stůl, za kterým sedělo 18 bytostí. Tři z nich Harry poznával.
„Mami? Tati?... Sirie?“
Jmenované osoby se na něj podívaly, ale v jejich očích četl varování: „Nedávej o sobě znát! Ještě ne!“
Harry se zamračil, ale uposlechl a Gabriel ho vedl přímo před ně. Když zastavili, otočil se k němu.
„Víš, Harry, teď se bude rozhodovat o tom, zda-li zde zůstaneš, nebo půjdeš dál,“ sdělil mu anděl a posadil se k zbylým archandělům.
Tu jeden z nich povstal.
„Michael,“ blesklo Harrymu hlavou.
„Harry Jamesi Pottere, byl jsi znovu předvolán před Soud, abys dokázal, zda jsi schopen projít Bránou do Ráje,“ pronesl pomalu anděl a byl přerušen jiným, jemu zcela nepodobným.
„Nebo tě za tvé hříchy čeká podsvětí,“ řekl mrazivě, až mu naskočila husí kůže.
Michael se na něj trochu rozzlobeně podíval a řekl: „Ale no tak, Samaeli, neděs ho!“
Archanděl se pouze strašidelně usmál, ale to už Michael pokračoval v proslovu.
„Harry Pottere! Zachránil jsi Cadmii a posloužil tak dobru. Chránil jsi své přátele a málokdy hleděl na sebe, ovšem jako každý smrtelník, i ty jsi hřešil. Tvé skutky jsou však čistší, než činy ostatních a proto ti opět dáváme možnost volby… Harry Pottere, řečený Verde, jsi schopný přejít Bránu a nechat rozhodnutí na nás, kam patříš, či usedneš k naší radě?“
Harry chvíli stál a přemýšlel.
„Mám jít dál, nebo tu zůstat s těmi, které znám od mala?“ ptal se sám sebe. A pak se najednou rozhodl…

|| 2. Kapitola

Na pláních slunceCo se stalo v sini kouzelKdyž osud si rád hrajePředstavováníKřídla andělůMetatron Prolog aneb Koncem to vše začíná